Přípis ke kresbě z prosince 1974 Na skalách jsou znamení je dokumentem o rozjasňování vědomí v elementárních výtvarných formách, jež se v této době v tvorbě Miloše Šejna realizuje v přímém kontaktu se skálou proniknutím do vnitřních vztahů tématu. a vytváří tak. jeho expozici v základních ideově obrazných a stylových souvislostech jednotlivých oborů. K tomuto rozjasňování - cestě k identitě vědomí se sebou samým - dochází v intenzívním nahromadění a střetávání různorodých aktivit: pobýváni ve skalních krajinách Českého ráje, bloudění roklemi a jeskyněmi (v roce 1974 vrcholí Šejnovo speleologické zaujetí - záznamy z podzimu udávají měření teplot jeskyní, 28. 10. sestup do Lachmanovy jeskyně v Prachovských skalách), výtvarné aktivity (fotografování a kreslení, sbírání kamenů), objevení některých bytostně blízkých formulací výtvarného umění (H. Moore, P. Klee), vysokoškolské studium zaměřené na výtvarnou teorii, první kontakt s příslušníky výtvarné generace a konečně výtvarné školení (práce v ateliéru Z. Sýkory na FF UK). V duchovním klimatu těchto aktivit se za pocitu osobní krize formuje tušení možnosti poodhalit stále unikající mystérium skalní krajiny tvorbou. Skála byla již od poloviny 60. let u MŠ významnou součástí integrálního zájmu o přírodu a nyní postupně odkrývá svoji sémantickou nosnost.
V kresbě se prvotní vyjasnění rodí z původní lyrické vize, poeticky stylizující ideové symboly, v zdánlivých oklikách a krouživých návratech, z dichotomie kresebných záznamů vnitřních prožitků a detailního zkoumání tvarů přírody. Kresba Štěrbina mezi dvěma pískovcovými skalami v Prachovských skalách z roku 1974 překračuje svým smyslem výtvarné zkoumání přírodních tvarů. Je tematizací zážitku člověka v přírodě, zakoušením bytostného spojení člověka s přírodou. V štěrbině se nejpříznačněji prolamuje bariéra cizoty mezi člověkem a přírodou. Skála odhaluje svůj vnitřek a nabízí jej k vidění. Naznačuje tak tajemství kontaktu mezi vidoucím ,a viděným. Vidoucí tělo patří zároveň k tomu, co vidím, prožívá samo sebe současně jako vnitřek a vnějšek. Bytí tě1a a světa jako stejné látky prožívá tělo i ve vidění světa jako "mého" světa. Tento pocit není metaforou, je existenciální, i když odha1ován v imaginaci. Štěrbina ve skalách se bytostně týká vlastního těla. (O autenticitě podobných prožitků svědčí nepřímo i snaha MŠ vytušit tvářnost jejich tajemství četbou knih východní filosofie, jejíž formulace člověka zdůrazňuje právě "tělo jako aspekt mysli" - H. V. Günter a Ch. Trungpa.) Kresba štěrbiny z roku 1974 je zakoušením tohoto přepodstatnění těla a světa a odhaluje tak mimovolně základní výtvarný problém kresby. Její prostor je převedením reverzibilního vztahu těla a světa. Rodí se v ploše prázdného papíru z napětí dvou linií, které postihují štěrbinu jako přiblížení dvou bloků v klínu skal. Nezachycuje tedy objektivní svět těles, nýbrž vidění rozdílů, rozhraničenost věcí vzhledem k situaci zraku. Linie není vlastnost předmětu, nenapodobuje viditelné, nýbrž "činí viditelným" (P. Klee). To, jak probíhá prostorem papíru, vytváří současně prostornost viděných věcí jako "konstituující prázdnota, jež je nositelem takzvané pozitivity věcí" (M. Merleau Ponty).Extract from text by Jan K. Čeliš
