Bdělé snění

…
David Abram zdůrazňuje význam našeho vztahu k nelidskému světu jako předpoklad naší autentické lidskosti. Hlavní teze jeho knihy zní: „… jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je nelidské.“ Médiem smyslového vnímání je naše tělo, které je skutečným „subjektem vědomí“. Merleu-Ponty odkrývá reciproční charakter tělesného vnímání jako vzájemnou podmíněnost vnímajícího a vnímaného bytí; jsou podle něj ze stejné látky a v nějakém smyslu jde dokonce o „reversibilní aspekty obecně živého elementu, neboli „masa“, které je zároveň pociťované a pociťující.“ Subjekt a objekt v něm nejsou statické a od sebe oddělené, ale naopak dynamicky spolu komunikující, vzájemně se podminující a pronikající entity; to naznačuje celistvou a inteligibilní povahu reality. Nejde tedy do té míry o to svět vysvětlovat zvnějšku, „ale dát světu hlas z námi zakoušené situace uvnitř něho samotného…“. Merleu-Pontyho a Abramova interpretace tělesného vnímání je v tomto smyslu analogická zkušenosti divokého, jak ji popisuje americký básník Gary Snyder.
Tvorba výtvarníka a akčního a konceptuálního umělce Miloše Šejna je přímo ztělesněním takového typu zkušenosti a vztahování se ke světu a může být uvedena jako jeden z jejích typických dokladů. Je zakořeněna v mýtické a historické paměti krajiny Českého ráje a Krkonoš a stejně tak vnitřně souvisí s tradicemi romantismu 19. století (Karel Hynek Mácha, Caspar David Friedrich). V tomto smyslu je bytostně spojena s putováním krajinou či poutnictvím. Podstatná část umělcových aktivit a projevů přirozeně vzešla z jeho procházek a průzkumných ornitologických či botanických cest do krajiny v okolí Jičína i jinde, které podnikal již od dětských let. Svá pozorování a zkoumání zachycoval pomocí fotografické a později filmové kamery i ve formě sbírek přírodnin (rostlin, kamenů, pigmentů, apod.). Estetická fascinace a spontánní prožitek citového souznění (jednoty) s přírodou byly přitom od počátku průvodními jevy a stále častěji i vlastní motivací těchto jeho činností. Estetický rozměr v nich začal nabývat na významu od poloviny šedesátých let. V této souvislosti lze v práci Miloše Šejna vysledovat dva charakteristické návratné momenty. Za prvé je to pojetí „cesty” (tj. tvorby) jako „bloudění”, jež souvisí s jakýmsi snovým nastavením vědomí, kdy mysl a krajina jsou v trvalém stavu vzájemné eroze a emoční výměny, ze které se postupně rodí jazyk uměleckého díla. Bloudění, které autor často tematizuje (nejčastěji ve spojení s labyrinty skalních měst Českého ráje nebo krajinou lužních lesů), evokuje představu noření se do skrytých tajemství přírody a znejisťování vlastního já, tzn. jeho rozšiřování či „rozpouštění” v širším celku bytí. S tím je dále spjat Šejnův prožitek vztahu vlastního těla a krajiny. Projevuje se u něj obvykle v podobě prostých „doteků” a stop, coby gest ztotožnění. V jednom z umělcových textů se objevuje výzva „Dotknout se a znít!”. V průvodním textu k akci Dotek trávy (Vědomé snění, 1967) si autor zaznamenal následující pocit: „Dotkl jsem se trávy a stal jsem se vším – viděl jsem všechno, cítil jsem všechno a byl jsem cítěn vším.” Tento prožitek, korespondující se zkušeností psychofyzické přeměny (známé například v buddhismu jako „probuzení”), je u Miloše Šejna bezprostředně spojen s vnímáním krásy.

Úryvek z textu Jiřího Zemánka: Sich berühren und klingen / Miloš Šejn und die Phänomenologie der Wahrnehmung, Hagia Chora 17/2003