Hortvs Winariencis Mayrav, 2008

Lesnaté svahy pod Vinařicemi se zelenají popínavým plaménkem a svízelem a spolu se stavbami dnes připomínají jakési terasové zahrady, roubící těžní věže.
Důl Mayrau vystupuje jako přízračné temeno hlavně večer za bezměsíčných nocí. Všechny skryté kouty mají tutéž tajemnost jako za dne, ovšem černá je kovově absolutní a kachlíkově bílá prozařuje jakoby procházejícími zástupy do podsvětí. Kromě temného praskání ze všech záhybů duše tohoto labyrintu zde v noci dominuje psí štěkot hlídačů blízkého vězení, rozléhající se všemi prostorami. Je ozvěnou z podzemí, které fyzicky už bylo navěky ztraceno pod betonovými deskami v návalech popílků a vod.
Zuřivý štěkot Kerberů oživuje mastné páchnoucí kyseliny pronikající prachem, jenž leží úplně na všem. Čas tady triumfuje, ale skořápky lidské přítomnosti trvají.
To se nemění ani za rozbřesku dne, kdy vytí vystřídají zobáky havranů a dravých ptáků vylétajících z okolních polí a remízů. Rudé vnitřnosti ještě vlahých výsypek hovoří o těch, kdo tudy procházeli s prachem v zubech a hořící. Vzpomínají na to i zeleně plamenné břízy a vegetace prorůstající podhoubím znovu a znovu do země. Podloží je však sypké, ujíždí pod nohama. Kroky zde jsou nejisté a chůze je tu chůzí pozpátku. I zařvání se okamžitě rozpustí sprškou mělkých šlápot. Jednou vyrvané kořeny se znovu a znovu vracejí, je to cesta plná drsné, ostrohranné nostalgie.
Spečené drúzy popílků a strusek mají mnoho společného s vyvrženými kusy lávy. Na rozdíl od přirozených sopečných polí pohybující se země jsou však tohle hory lidského smyslu pro přesnost, absolutního zacílení a námahy.
Hornictví, příběh cesty za tajemstvím směrem dolů, bylo vždy považováno za umění. Vyžaduje oběti a okamžiky krásy jsou vždy doprovázeny obřími kadluby vychladlých trosek, odříkání a opuštěnosti.
Zahrada Mayrau není zahradou ráje ani osiřelou pracovnou romantického mága. Je to jedno z nezapomenutelných torz lidské historie, výkřik ze tmy do světla tak jasného, jako zakokrhání ukutého kohouta.