Kontaktní fotografie / 70

...
Poloha vztahu Šejnovy fotografie ke skutečnosti se mi vynořila, když jsme si prohlíželi tyto fotografie, vytvořené technikou kontaktu, pod lupou. Při tomto na první pohled poněkud podivném způsobu prohlížení – proč si fotografii nezvětšit? - působí fotografie dojmem živé skutečnosti. Předpokladem tohoto dojmu jsou právě valéry a gradace, které nemohou být při zvětšení sebelepšího negativu zachovány. Jemný a citlivý přechod jednotlivých odstínů navozuje až barevnou iluzi. Dojem skutečnosti však provází pocit právě opačný, pocit nereálného. Těsným bytostným přimknutím k realitě vzniká její magická kopie, v níž smysl fakticity je proměňován jejím přesahem do obraznosti. Prvek iracionální náhody má na tom svůj podíl - M. Šejn hovoří vždy s humorem o „poutnické holi“, která se již tradičně „objeví pohozena“ v realizovaném obraze. Fotografie je tak tím více sama sebou, čím více se poutá k obrazu skutečnosti, tedy k sobě samé. Zvýšený účinek a obohacení o novou dramatickou kvalitu přináší způsob kladení několika kontaktů, které jsou posunutým záběrem téhož motivu, vedle sebe. Dějová návaznost dvou obrazových polí filmového pásu je důsledkem vzájemně otevřeného vztahu mezi motivem a fotografem v čase a prostoru. Simultánní pohled, vytvářející specifický typ obrazového prostoru, je v něčem blízký tomuto filmovému pohledu (prozradím zde, že jedno z Šejnových nevyplněných přání je touha filmovat), je však přesto součástí svébytné obrazové poetiky.

Iracionalita náhodně pohozené „hole“ u magických kopií nemá daleko k iracionalitě, v níž se zvrací zdánlivě strohá a logická geometričnost. Obojí obsahuje lyrický náboj, v jehož ovzduší vystupuje zřejmost těsné spojitosti obraznosti s realitou. Tajemství skutečnosti se odkrývá však jen tomu, kdo má trpělivost a důvěru přijmout řád fotografova objektivu. Součástí tohoto řádu je i formát, který zvolil fotograf. Na výstavce se vedle sebe objevují rozdílné zvětšeniny téhož negativu.Formát vysunuje do popředí nebo naopak zakrývá některé stránky obrazu. Použití malého formátu - v kombinaci se zvolením určitého druhu papíru zdůrazňuje v tomto případě magickou polohu ve vztahu fotografie ke skutečnosti. Velký formát naopak dává důraz na kompozici a obrazné prvky fotografie. Formát má vedle toho ještě jedem smysl – navrhuje divákovi vzdálenost, ze které se má na fotografii dívat jako na celek. Je to jako ve skutečnosti - některé věci si prohlížíme zblízka, některé z dálky. Tato vzdálenost je nositelem určitého významu nejen vzhledem k obrazu, ale i sama o sobě: spojena s určitým pocitem diváka, stává se jedním rozměrem fotografie jako výtvarného díla.

Polarita magických kopií a obrazový kompozicí je pouze různým vyjádřením společného smyslu Šejnovy fotografie - vztahu reality a imaginace. V napětím mezi obojím, reality jako faktu a imaginace jako možnosti, se uskutečňuje svět, který není ani něčím strnulým, jednou provždy zaznamenaným a neměnným, ani něčím svévolným a libovolným, ale dynamickým řádem přírody, ať to je již geologický příběh kamenů nebo morfologický příběh rostlin.

Zbývá vrátit se k úvodním poznámkám o fotografiích malíře a pokusit se zodpovědět otázku vztahu obrazu a fotografie.Kdo zná Šejnovu výtvarnou tvorbu, tomu jsou zřejmé některé podobnosti v obojím žánru. Vlastně jsem to již naznačil v předchozím textu. Na jedné straně krajinářství se zkoumáním barevných vztahů, zvláště v poslední době, a na druhé straně studie prostorových vztahů přírodních forem, souznějící s dílem řady výtvarných předchůdců, přitom však na úporně vlastní cestě a ve snaze o skloubení obojího, je rozpětí, které se doposud jeví jako osa pohybu Šejnovy tvorby. Tato polarita se projevuje i u Šejnovy fotografie. Proč tedy neřeší tyto problémy buď pouze ve fotografii, nebo pouze v malířském projevu, zvláště tvrdí-li, že za hlavní prostředek svého vyjádření považuje obrazy? Tuto otázku nechám otevřenou. Prozatím lze odpovědět tím, že tvůrce nikdy nepatří sám sobě, ale svému dílu, které mu přikazuje, co má dělat. Je-li to, co dělá M. Šejn, dobré nebo špatné, přenechám k posouzení jiným, tyto poznámky mají za úkol poodhalit smysl jeho tvorby.

Jan K. Čeliš, listopad 1977
z katalogu výstavy Světlo v kamenech, Hradec Králové 1977