NMHTÍ
N M H T Í
v názvu katalogu i výstavy poukazuje k důležité složce tvůrčího přístupu Miloše Šejna – a sice k práci s jazykem. Od počátku 80. let se objevují v jeho tvorbě tělesné kresby a malby, doprovázené zvukovým, verbálním projevem. Historický předobraz patrně odkazuje až k některým principům avantgardních tendencí počátku 20. století, jejichž podstatou jsou tvůrčí postupy propojující poezii s výtvarným uměním. Možnosti této symbiózy však autor rozvíjí zcela osobitým způsobem. Pro široké tvůrčí rozkročení Miloše Šejna je patrně nejvýstižnějším zastřešujícím pojmem intermedialita. Autorovy strategie, pracovní metody, postupy a výrazové prostředky jsou spjaté s různými výtvarnými disciplínami a rezonují v nich zkušenosti, které jej volně propojují zejména s nepřerušenou tradicí akčního a konceptuálního umění, body artu a land artu. Ostatně také obě zmíněné komponenty, slovo a obraz, se v časové ose ocitají v různém mediálním vztahu. Z hlediska elementární analýzy zvukové stránky jsou někdy slova srozumitelná, jindy přecházejí spíše v prostou zvukomalebnost. Zatímco zpočátku tvořilo mluvené slovo vizuální součást kresby (do jisté míry jako její doprovod), později dochází k prolnutí kresby s psaním, tedy o souběh kreslení a improvizovaného mluveného slova, či ještě spíše akustického projevu. Nyní postupuje tak, že gesta procesu se stávají odrazem vidění a součástí mluveného slova. Akustická stopa se v písemné transkripci proměňuje ve slova či fragmenty slov, v textově reprodukované zvuky, popř. obrazové básně. Spíše než výrazem poetické imaginace jsou však slova a obraz spíše situačním spojením, dalo by se říci, že nerozlučně ztotožňují oba systémy, přičemž slovo nemusí mít k obrazu sémantickou vazbu, ale funguje spíše asociativním způsobem.
Vedle práce s jazykem si v tvorbě Miloše Šejna zasluhuje pozornost několik dalších aspektů. Patří k nim pohyb a procesualita, role místa, prostoru a času a také práce s tělem. Zaměříme-li se na pohyb umělce v sepětí se vznikem díla v čase, můžeme v této souvislosti zmínit zejména autorovy kresby a filmový záznam paralelně vznikající během chůze, tedy postup svým způsobem blízký archetypálnímu putování, či cestování v krajině. V tomto případě umělec zpravidla pracuje s technologií čelové kamery, jejíž pomocí celý proces snímá. Z hlediska média jde tedy o něco jako živý obraz, v němž je do jisté míry přítomen aspekt rituálu, magie. Důraz na konceptuální a procesuální postupy jsou mimochodem také důvodem, proč má práce Miloše Šejna mnohé styčné body kupříkladu s tvorbou Dalibora Chatrného a proč nezapře dotyk svého učitele, českého guru konceptuální malby, Zdeňka Sýkory.
Jako ekvivalent procesuálních kreseb a videí můžeme vnímat rovněž obrazy Miloše Šejna vzniklé v několika posledních letech. V nich má (vedle časových souřadnic, které autor pečlivě zaznamenává) důležitou roli výběr místa. Jde o privilegovaná „topoi“, k nimž si vytvořil ryze osobní citové pouto a k nimž se opakovaně vrací jako ke krajině svého života - ať už jsou to konkrétní lokality v Krkonoších nebo u řeky Ohře. Umělcův kontakt s krajinou má doslova fyzický charakter, do obrazů těchto míst totiž vstupuje prostřednictvím vlastního těla. Dalo by se dokonce říci, že jeho prožitek z místa se odvíjí ve velmi intimním, takřka erotickém modu. Tyto asociace vyvolává ostatně i skutečnost, že materiálem mnohých obrazů je plátno s pamětí těla, prostěradla s „vráskami“ života. Napnutá v rámu je pak můžeme číst jako neopakovatelné intimní stopy příběhů, v nichž svou tvůrčí roli zanechaly všechny situační momenty: vedle morfologie krajiny a malby tělem i materiál, který na „malířském plátně“ ulpěl – tráva, hlína, květiny, větvičky, peří… V jistém smyslu bychom mohli Šejnovy obrazy označit za jakési časové „konzervy“ konkrétních objektivních reálií a subjektivních emocí a prožitků, zachycení poetiky místa a pomíjivé chvíle. Všechno má v obraze význam jako součást jedinečné situace. Svým způsobem je obraz objektem, který je ve fyzickém vztahu nejen k tvůrci a krajině, ale patrně rovněž k divákovi.
Kaliopi Chamonikola
publikace
