ÍHMNÍ
kurátor: Martina Vítková
Peaceful Relaxing, © Miro Švolík
Pokud si představujete malíře jako člověka, který se nechává malebností krajiny dojímat a před stojanem v přírodě či v ateliéru prožívá svoje děsy a běsy, v jedné ruce paletu, v druhé štětec, na hlavě baret a v koutku rtů pobafávající dýmčičku, tak Miloš Šejn není malíř. Není pozorovatelem světa okolo sebe, je bytostně svým tělem a intelektem součástí i nástrojem dění.
Intermediální přístup Miloše Šejna zahrnuje malbu, kresbu, performance, konceptuální postupy, land art, práci s archívem nalezených přírodnin, zacházení se slovem, fotografií, zvukovým záznamem a novými médii. Nemaluje v ateliéru, respektive otevřeným ateliérem beze zdí či střechy je mu příroda, zahrada, krajina. Šejnova aktivita je otevřená přírodním procesům, na něž se vylaďuje, naslouchá jim, ovlivňuje je svou přítomností, intenzitou a slovy, jež k němu přicházejí. Pracuje na zemi, rám některé obrazy získávají až později a pro jiné vůbec není podstatný. Spíš než sadu štětců užívá přímo svých rukou. Vede jimi tahy dřev, lodyh, prstů, sypání a kapání, tření přírodnin a pigmentů o sebe navzájem… Celé tělo umělce se stává nástrojem vzniku díla. Slova a zvuky vyvstávají během tvůrčího procesu, jsou jeho součástí, stejně jako barvy nebo gesta. Autor tyto svého druhu básně ukládá do strojového zápisu, některé fragmenty se projevují v kaligrafické podobě. Kaligrafie není jen krásná, ale i gestická, má v sobě bezprostřednost, akci, pohyb a tanec. Pro Miloše Šejna není rozdíl mezi záznamem přírody, obrazem a básní.
Tvůrčím aktem smiřuje vizuální s akustickým, malba je tvořena za kooperace více smyslů. Vše, co v krajině vnímáme a slyšíme, kavky, šumy, vítr, bublání vody, kuňkání žab, se do nás otiskuje. Umělec pracuje také s vlastními nahrávkami. Geneze uměleckého díla a proces poznání konkrétního místa mohou být totožným procesem. Globálně by se Šejnův přístup dal popsat jako komunikace s krajinou.
Obrazy jsou opatřeny GPS souřadnicemi konkretizujícími území původu díla. Bývají to oblíbená místa v krajině Českého ráje i jinde. Agara je keltské jméno řeky Ohře, Javoří potok lze lokalizovat v Krkonoších, zahrady v barokní krajině u Jičína. Vliv na krajinu a tím i na její artikulovaný záznam nutně musí mít čas cyklický i fragmentární, přírodní kalendář, pohanské i katolické svátky, Valpuržina neboli Svatojakubská noc, farmářský čas osevu, zrání a sklizně. Umělec se napojuje na pra-zdroj, přírodu lidmi nestvořenou, již tušíme za krajinou divokou, zemědělsky využívanou i lidmi opečovávanou. Vstupuje do bezprostředního kontaktu s přírodním řádem, s trávou, listy, keři, potoky, vodou, kameny, kopci, brázdami, světlem, hlínou, močály i lesy.
Miloš Šejn patří k rodu kouzelníků země, jimž byla zasvěcena významná přelomová výstava Magicians de la Terre v Paříži roku 1988. Více jak půl století sbírá přírodniny, vytváří z nich archív, chápaný jako báze, brána, cesta pro obrazotvornost – duševní činnost, v níž lze překročit klišé každodennosti, napojit se na zdroje v nás i mimo nás, jež rozšiřují vnímání a pochopení světa. Proces tvorby je tím, čím je, a zároveň rituálem, hrou, mýtotvorbou, očistou, napojením se, souzněním. Důležitou roli hraje tělesnost, poznání všemi smysly, vnímavost kůže a skrze chůzi, performativita. Vjemy, prožitky a vize zaznamenávané skrze malbu, kresbu, zvukový záznam, fotografii, video nebo jazyk tvoří jeden celek, jediný svět.
Představu o celku ovlivňují limity lidského těla, v Šejnově práci jde i o hledání hranice mezi tělem a přírodou. Jsme stvoření země. Ona je naše Matka. Performance je možné chápat jako tělovou báseň. Tělo, jež během akce sledujeme, není autobiografií, spíše gestickým a fyzickým mapováním. Umělec se sám stává krajinou, dochází k naprostému ztotožnění, vcítění, absolutní zkušenosti. Uměnověda má pro to německý pojem einfühlung.
Součástí výstavy je stůl, židle a depozitář. Stůl nevymezuje místo, kde se scházíme k jídlu, je to spíše stůl učence, badatele, něco mezi laboratoří a filozofií, čistý, ale zkušeností a používáním poznamenaný prostor pro pozorování a přemýšlení. U podobného mohl sedávat René Descartes nebo Immanuel Kant. Na stole je místo globu dvojice kamenů, transparentní křišťál, začarovaný vodní živel, esence spirituality a pyrit, nerost hustý a temný jako tíže gravitace, esence země, symbol lidských nástrojů konstruktivních i ničivých. Vystavený uschlý kmen citroníku není jen nalezeným objektem a kresbou v prostoru, je svázán s pozemským bytím autora časem a místem narození.
Pohyb barevných bodů a ploch vnáší videoprojekce Zahradničení. Záznam zpustlé zahrady viděné Milošem Šejnem je jako pohled do slunce, odlesky a světélka ulpělá na řasách, jak je miloval Karel Malich, ale i koloběh přírody, Zahradníkův rok, vykreslený Karlem Čapkem. Projekce přepisuje instalaci ze starých zahradních konví, jimiž jsme bývali zvyklí zavlažovat potřebná místa. Konev má léty prověřený tvar a materiál, je to symbol péče o zemi, jejíž vláhu využíváme pro sebe.
Krajinu a umění vnímáme většinou protikladně, umění je vytvořené člověkem, příroda je člověkem nestvořená, člověk je její součástí, svou existencí ji přepisuje a ovlivňuje stejně jako všichni další obyvatelé planety. Přírodě a umění je společná tvořivost, pohyb. Umění funguje také jako nová možnost duchovního doteku člověka s člověkem, tvůrce s divákem, například skrze krajinu. Obraz je záznam, mapa, i esteticky úchvatný nový tvar. Ve výstavě je pro návštěvníka připraven obrazový depozitář k listování. Vstupem do výstavy jako bychom byli pozváni do umělcova osobního prostoru. Celek je vizuální událost, jež ožije performancí, na židli ke stolu usedá Miloš Šejn.
Martina Vítková
Hora Javor / Krkonoše, 2020, relikt perforrmance podoby interakce s krajinou
30. 9. – 28. 11. 2021 | SmetanaQ Gallery, Praha
kurátor: Martina Vítková
Peaceful Relaxing, © Miro Švolík
Pokud si představujete malíře jako člověka, který se nechává malebností krajiny dojímat a před stojanem v přírodě či v ateliéru prožívá svoje děsy a běsy, v jedné ruce paletu, v druhé štětec, na hlavě baret a v koutku rtů pobafávající dýmčičku, tak Miloš Šejn není malíř. Není pozorovatelem světa okolo sebe, je bytostně svým tělem a intelektem součástí i nástrojem dění.
Intermediální přístup Miloše Šejna zahrnuje malbu, kresbu, performance, konceptuální postupy, land art, práci s archívem nalezených přírodnin, zacházení se slovem, fotografií, zvukovým záznamem a novými médii. Nemaluje v ateliéru, respektive otevřeným ateliérem beze zdí či střechy je mu příroda, zahrada, krajina. Šejnova aktivita je otevřená přírodním procesům, na něž se vylaďuje, naslouchá jim, ovlivňuje je svou přítomností, intenzitou a slovy, jež k němu přicházejí. Pracuje na zemi, rám některé obrazy získávají až později a pro jiné vůbec není podstatný. Spíš než sadu štětců užívá přímo svých rukou. Vede jimi tahy dřev, lodyh, prstů, sypání a kapání, tření přírodnin a pigmentů o sebe navzájem… Celé tělo umělce se stává nástrojem vzniku díla. Slova a zvuky vyvstávají během tvůrčího procesu, jsou jeho součástí, stejně jako barvy nebo gesta. Autor tyto svého druhu básně ukládá do strojového zápisu, některé fragmenty se projevují v kaligrafické podobě. Kaligrafie není jen krásná, ale i gestická, má v sobě bezprostřednost, akci, pohyb a tanec. Pro Miloše Šejna není rozdíl mezi záznamem přírody, obrazem a básní.
Tvůrčím aktem smiřuje vizuální s akustickým, malba je tvořena za kooperace více smyslů. Vše, co v krajině vnímáme a slyšíme, kavky, šumy, vítr, bublání vody, kuňkání žab, se do nás otiskuje. Umělec pracuje také s vlastními nahrávkami. Geneze uměleckého díla a proces poznání konkrétního místa mohou být totožným procesem. Globálně by se Šejnův přístup dal popsat jako komunikace s krajinou.
Obrazy jsou opatřeny GPS souřadnicemi konkretizujícími území původu díla. Bývají to oblíbená místa v krajině Českého ráje i jinde. Agara je keltské jméno řeky Ohře, Javoří potok lze lokalizovat v Krkonoších, zahrady v barokní krajině u Jičína. Vliv na krajinu a tím i na její artikulovaný záznam nutně musí mít čas cyklický i fragmentární, přírodní kalendář, pohanské i katolické svátky, Valpuržina neboli Svatojakubská noc, farmářský čas osevu, zrání a sklizně. Umělec se napojuje na pra-zdroj, přírodu lidmi nestvořenou, již tušíme za krajinou divokou, zemědělsky využívanou i lidmi opečovávanou. Vstupuje do bezprostředního kontaktu s přírodním řádem, s trávou, listy, keři, potoky, vodou, kameny, kopci, brázdami, světlem, hlínou, močály i lesy.
Miloš Šejn patří k rodu kouzelníků země, jimž byla zasvěcena významná přelomová výstava Magicians de la Terre v Paříži roku 1988. Více jak půl století sbírá přírodniny, vytváří z nich archív, chápaný jako báze, brána, cesta pro obrazotvornost – duševní činnost, v níž lze překročit klišé každodennosti, napojit se na zdroje v nás i mimo nás, jež rozšiřují vnímání a pochopení světa. Proces tvorby je tím, čím je, a zároveň rituálem, hrou, mýtotvorbou, očistou, napojením se, souzněním. Důležitou roli hraje tělesnost, poznání všemi smysly, vnímavost kůže a skrze chůzi, performativita. Vjemy, prožitky a vize zaznamenávané skrze malbu, kresbu, zvukový záznam, fotografii, video nebo jazyk tvoří jeden celek, jediný svět.
Představu o celku ovlivňují limity lidského těla, v Šejnově práci jde i o hledání hranice mezi tělem a přírodou. Jsme stvoření země. Ona je naše Matka. Performance je možné chápat jako tělovou báseň. Tělo, jež během akce sledujeme, není autobiografií, spíše gestickým a fyzickým mapováním. Umělec se sám stává krajinou, dochází k naprostému ztotožnění, vcítění, absolutní zkušenosti. Uměnověda má pro to německý pojem einfühlung.
Součástí výstavy je stůl, židle a depozitář. Stůl nevymezuje místo, kde se scházíme k jídlu, je to spíše stůl učence, badatele, něco mezi laboratoří a filozofií, čistý, ale zkušeností a používáním poznamenaný prostor pro pozorování a přemýšlení. U podobného mohl sedávat René Descartes nebo Immanuel Kant. Na stole je místo globu dvojice kamenů, transparentní křišťál, začarovaný vodní živel, esence spirituality a pyrit, nerost hustý a temný jako tíže gravitace, esence země, symbol lidských nástrojů konstruktivních i ničivých. Vystavený uschlý kmen citroníku není jen nalezeným objektem a kresbou v prostoru, je svázán s pozemským bytím autora časem a místem narození.
Pohyb barevných bodů a ploch vnáší videoprojekce Zahradničení. Záznam zpustlé zahrady viděné Milošem Šejnem je jako pohled do slunce, odlesky a světélka ulpělá na řasách, jak je miloval Karel Malich, ale i koloběh přírody, Zahradníkův rok, vykreslený Karlem Čapkem. Projekce přepisuje instalaci ze starých zahradních konví, jimiž jsme bývali zvyklí zavlažovat potřebná místa. Konev má léty prověřený tvar a materiál, je to symbol péče o zemi, jejíž vláhu využíváme pro sebe.
Krajinu a umění vnímáme většinou protikladně, umění je vytvořené člověkem, příroda je člověkem nestvořená, člověk je její součástí, svou existencí ji přepisuje a ovlivňuje stejně jako všichni další obyvatelé planety. Přírodě a umění je společná tvořivost, pohyb. Umění funguje také jako nová možnost duchovního doteku člověka s člověkem, tvůrce s divákem, například skrze krajinu. Obraz je záznam, mapa, i esteticky úchvatný nový tvar. Ve výstavě je pro návštěvníka připraven obrazový depozitář k listování. Vstupem do výstavy jako bychom byli pozváni do umělcova osobního prostoru. Celek je vizuální událost, jež ožije performancí, na židli ke stolu usedá Miloš Šejn.
Martina Vítková
Hora Javor / Krkonoše, 2020, relikt perforrmance podoby interakce s krajinou