Distorted Image. Chapters from the beginnings of video art
Kurátor: Lenka Dolanová
Výstava přibližuje počátky umění videoartu v bývalém Československu, a dále v Polsku a Maďarsku. Časově pokrývá období od konce 60. do poloviny 90. let minulého století. Výběr klíčových událostí a uměleckých děl není možné oddělit od celkového společenského a politického kontextu, který do značné míry určoval přístup k technologiím, způsob práce s video obrazem a možnosti jeho sdílení. Na příkladech děl z různých zemích inspiruje k hledání odlišností, ale i paralel a styčných bodů.
Součástí výstavy jsou experimentální filmy, záznamy performancí a akcí a rané animace, které doplňují celkový obraz vývoje tohoto umění. Důležitou část výstavy tvoří nezávislé videomagazíny, zpravodajství o politice a kultuře šířené na videokazetách (mj. Originální Videojournal, Videomagazín Vokna, Videomagazín Karla Kyncla či Infermental). Kromě jednokanálového videa se zde objeví různé podoby videoinstalací a video soch, z nichž mnohé se zachovaly jen v dokumentaci.
Název odkazuje k situaci, kdy obrazy byly záměrně i nezáměrně deformované a manipulované, experimentovalo se s podobou analogového a digitálního obrazu, s televizním přenosem i televizorem jako objektem, zpochybňovala se samotná schopnost obrazu pravdivě informovat o skutečnosti. Zároveň naznačuje, že je z dnešního pohledu obtížné představit obraz vývoje videoartu v jeho celistvosti. Obtížný je již přístup ke zdrojům, materiály jsou rozptýlené po soukromých i veřejných sbírkách, archivech umělkyň a umělců, v různých fázích digitalizace nebo dosud na půdách a ve sklepích na historických a pomalu degradujících nosičích. Málokterá instituce u nás či dalších středoevropských zemích se zabývá sbíráním a uchováním umění videa a téměř žádná se nesoustředí na videoinstalace. Při vystavování historických děl vyvstávají otázky, jaký je správný způsob jejich prezentace, nakolik je možné je rekonstruovat či reprodukovat.
Vladimír Ambroz, Béla Balázs, Michael Bielický, Gábor Bódy, Wojciech Bruszewski, Filip Cenek, Jiří Černický, Jennifer DeFelice, Izabella Gustowská, Ágnes Háy, Tibor Hajás, Károly Halász, Vladimír Havlík, Vladimír Havrilla, Lumír Hladík, Milan Kohout, Anna Kutera, Karel Kyncl, Adéla Loučanská, Jolanta Marcolla, Dóra Maurer, Zdeněk Mezihorák, Ilona Németh, Miroslav Nicz, Marian Palla, Radek Pilař, Józef Robakowski, Peter Rónai, Tomáš Ruller, Zbigniew Rybczynski, Petr Skala, János Sugár, Lucie Svobodová, Miloš Šejn, Ivan Tatíček, Jaroslav Vančát, Petr Váša, Woody Vašulka, Janka Vidová-Žáčková, Petr Vrána, Martin Zet, Grzegorz Zgraja, Jana Želibská
c
Miloš Sejn: Grand G/Sol, 1993
Miloš Sejn: Psychodrama, 1970, documentation of an action, black and white film 8mm, digitised
29. 4.. – 16. 8. 2026 | Dům umění města Brna
Kurátor: Lenka Dolanová
Výstava přibližuje počátky umění videoartu v bývalém Československu, a dále v Polsku a Maďarsku. Časově pokrývá období od konce 60. do poloviny 90. let minulého století. Výběr klíčových událostí a uměleckých děl není možné oddělit od celkového společenského a politického kontextu, který do značné míry určoval přístup k technologiím, způsob práce s video obrazem a možnosti jeho sdílení. Na příkladech děl z různých zemích inspiruje k hledání odlišností, ale i paralel a styčných bodů.
Součástí výstavy jsou experimentální filmy, záznamy performancí a akcí a rané animace, které doplňují celkový obraz vývoje tohoto umění. Důležitou část výstavy tvoří nezávislé videomagazíny, zpravodajství o politice a kultuře šířené na videokazetách (mj. Originální Videojournal, Videomagazín Vokna, Videomagazín Karla Kyncla či Infermental). Kromě jednokanálového videa se zde objeví různé podoby videoinstalací a video soch, z nichž mnohé se zachovaly jen v dokumentaci.
Název odkazuje k situaci, kdy obrazy byly záměrně i nezáměrně deformované a manipulované, experimentovalo se s podobou analogového a digitálního obrazu, s televizním přenosem i televizorem jako objektem, zpochybňovala se samotná schopnost obrazu pravdivě informovat o skutečnosti. Zároveň naznačuje, že je z dnešního pohledu obtížné představit obraz vývoje videoartu v jeho celistvosti. Obtížný je již přístup ke zdrojům, materiály jsou rozptýlené po soukromých i veřejných sbírkách, archivech umělkyň a umělců, v různých fázích digitalizace nebo dosud na půdách a ve sklepích na historických a pomalu degradujících nosičích. Málokterá instituce u nás či dalších středoevropských zemích se zabývá sbíráním a uchováním umění videa a téměř žádná se nesoustředí na videoinstalace. Při vystavování historických děl vyvstávají otázky, jaký je správný způsob jejich prezentace, nakolik je možné je rekonstruovat či reprodukovat.
Vladimír Ambroz, Béla Balázs, Michael Bielický, Gábor Bódy, Wojciech Bruszewski, Filip Cenek, Jiří Černický, Jennifer DeFelice, Izabella Gustowská, Ágnes Háy, Tibor Hajás, Károly Halász, Vladimír Havlík, Vladimír Havrilla, Lumír Hladík, Milan Kohout, Anna Kutera, Karel Kyncl, Adéla Loučanská, Jolanta Marcolla, Dóra Maurer, Zdeněk Mezihorák, Ilona Németh, Miroslav Nicz, Marian Palla, Radek Pilař, Józef Robakowski, Peter Rónai, Tomáš Ruller, Zbigniew Rybczynski, Petr Skala, János Sugár, Lucie Svobodová, Miloš Šejn, Ivan Tatíček, Jaroslav Vančát, Petr Váša, Woody Vašulka, Janka Vidová-Žáčková, Petr Vrána, Martin Zet, Grzegorz Zgraja, Jana Želibská
Miloš Sejn: Psychodrama, 1970, documentation of an action, black and white film 8mm, digitised