CZ | EN
aktualita Bohemiae Rosa25|08|2017 - 31|08|2017
The Olomouc Centre for Ecological Activities

International Interdisciplinary Open-Air Workshop for artists and dancers exploring the relation between body, art and landscape led by Frank van de Ven and Milos Sejn / guest artist Günter Heinz 

Telepathic Body, 1997

Libeň Synagogue, 27th July 1997

text telegramu: navrhuji telepatickou akci – místo pravá strana střední lodi blíže k oltáři – médium litá voda a vhozený prach – provedení účastníci akce a návštěvníci – čas a vzdálenost přenosu 15.00 – 15.15 SELČ/100 km/s – téma vyslané imaginace mé tělo ležící na zádech hlavou k východu.



THE REASON OF INVISIBLE THINGS
The Modern Time and History 
Miroslav Petříček, jr.

V roce 1985 uspořádal Jean–Francois Lyotard s několika svými filosofickými kolegy a spolupracovníky z jiných oborů v Centre Georges Pompidou výstavu, která měla vcelku jednoduchý název: Les immatériaux, „Věci nehmotné“, volně přeloženo. Doslova však tento mnohoznačný termín říká:· ,,imateriality“, to ,,ne–materiální“. Vůbec chce tento obtížně přeložitelný název, který především problematizuje takzvanou hmatatelnost materiálního světa, v podstatě říci jediné: jednoduchý protiklad ducha a hmoty je již v dnešním světě patrně archaický. A to je fakt pro svět dneška velice charakteristický; to, s čím máme každý den co dělat, „informace“, jejichž nositelem jsou elektrické impulzy, to, čemu říkáme „komunikace“, ať už je její médium jakékoli, to, čemu fyzikové říkají „kvanta“, a tak dále a tak podobně, to všechno jako by existovalo odpoutáno od jakéhokoli látkového, materiálního, hmatatelného či viditelného „substrátu“. A řekneme-li „energie“, naše nesnáze se tím nevyřeší, spíše ještě prohloubí.
To není tak výlučná zkušenost, kterou umožňuje teprve takzvaná „advanced technology“. Stačí se totiž nepatrně zamyslet, abychom si uvědomili, že to podstatné, kolem čeho s našimi otázkami stále kroužíme, je vždy podivné „imateriální“ a „neviditelné“: čas, prostor, sama viditelnost věcí. A dokonce si můžeme uvědomit, že toto nehmotné a neviditelné je podmínkou hmotného a viditelného: světlo, které samo nikdy nespatříme (je bez těla, bez látky), je tím, co umožňuje vidět; měříme čas, aniž je však co měřit; pohybujeme se prostorem, aniž kdy můžeme na nějaký prostor narazit, atd. A to vůbec nemluvím o pojmech filosofů či symbolickém světě matematiků.
Mimochodem řečeno: díla zde vystavená, tyto různé artefakty, které tu vidíme (a můžeme vidět), nejsou (jenom) to, co vidíme; jsou to především koncepty, projekty – je za nimi všemi nějaká „myšlenka“, „emoce“, „idea“ – a jako takové jsou tyto artefakty, které pozorujeme, nejen nemateriální, ale dokonce i neviditelné. Což se třeba pozná i podle toho, že je nelze re–produkovat, byť se tomu třeba každý vzpírá z jiných důvodů.
A to zcela samozřejmě vyvolává pozoruhodné otázky: je třeba kreativitu nezbytně chápat jen jako vytváření něčeho – není materiál tvořivosti médiem vytvořeného a není nakonec každé dílo především projekt? A tedy cosi ve své podstatě neviditelné?
To vše, tedy tyto otázky, na něž neznám odpověd, je ale jen pozadím úvah, které chci předložit. Nechci tedy předkládat pravdy, nýbrž chci pouze a jedině naznačit východisko diskuse.
Téma však zprvu trochu zúžím, protože vyjdu od jediného příkladu takové neviditelné „věci“, kterou je to, co máme na mysli, když říkáme "čas". Není to volba nezáměrná, je to volba naopak „aktuální“, protože „moderní“. A to především v tom smyslu, že samo slovo moderní už označuje určité, dokonce zcela specifické pojetí času. Takové pojetí času, jež čas chápe v první řadě vzhledem k dějinám; jinak řečeno, privilegovaným modelem moderního pojetí, času je historie a její různé modality (například tradice ve smyslu navazování, pokračování, ale i zpřetrhávání souvislostí apod.), a nikoli například nějaké „vnitřní vědomí času“ či čas kosmologický.
Velmi zhruba řečeno: slovo „moderní“ znamená „to (právě) aktuální“, to jest „tato přítomnost“ na rozdíl od všeho minulého, přičemž onen rozdíl samozřejmě nemusí ještě znamenat nic dramatického, naznačuje prostě odlišitelnost obojího. Je však
zřejmé, že v tomto chápání přítomnosti je zahrnut jako podstatný moment vztah k dějinnosti. To je skutečně to hlavní: není už totiž důležité (není tolik důležité), jak se toto „na rozdíl“ (od toho, co je minulé), jež je implikováno v pojetí modernity, dále vykládá, např. jako „jinak než předtím“, „dále (než dřív)“; „jinde než předtím)“, „blíže (k něčemu než kdysi)“, protože toto vše jsou jen modality toho, jak lze chápat novost aktuality. A je jasné, že to nemusí být vždy jenom vztah triviální: novost renesance je v tom, že se vrací před středověk k antice, avšak právě historický ráz (a historický posun) tohoto návratu působí novost či aktualitu antiky na prahu novověku.
V každém případě však „aktuální“ není možné bez tohoto historického pozadí (a bez historického modelu času, jenž je jeho základem), v němž teprve je možné ono odlišování či rozlišování a vůbec pak identifikování ,,nového“. Samo slovo "nové" nemá bez pojmu „dějiny“ žádný smysl.
V užším smyslu, to jest pozorováno perspektivou vrcholné moderny, je pak v čase především akcentováno „ted“, jako privilegovaný moment času. A to od Baudelairových redingotů až k avantgardám našeho století. To ale potom znamená (poněvadž každé „ teď“ je vždy „nové teď“, nebot jinak by ani nebylo možné jako „ teď“ si je uvědomovat), že se dějiny, z definice neopakují. (Mohou být samozřejmě jak postupem degenerace, tak i cestou pokroku; to je třeba zdůraznit, protože výraz „nové“ je sám o sobě neutrální.)
V zásadě tedy sice toto chápání času pracuje s linearitou, s posloupností, s „historickým časem“ jenže tato kontinuita (nepřetržitost) je zvláštním způsobem frázována či artikulována stále nastávající aktualitou v trhlinách této nepřetržitosti: jako by se po linii času aktualita stále přesouvala jako dějící se rozdíl ,,předtím/potom“. Není to vůbec snadné popsat a pokud se začneme zabývat detailním zkoumáním tohoto pojetí, sotva se vyhneme paradoxům, (příkladem za všechny budiž třeba Husserlovo pojetí časovosti prožívání a jejího původu). Ale ani toto není mým vlastním tématem. Mne zajímá (teď, aktuálně), vlastně jen tento zvláštní, nesnadno postižitelný moment aktuality, která je pořád jakoby nová a znovu nová, obnovující se. Jak ji zastavit, abychom se o ní dozvěděli? A proč je právě tento moment, toto " „teď“ tak nápadné, a jak o něm můžeme mluvit? A ještě lépe: jak aktualitu ukázat?
Zde se již nemohu obejít bez dalších příkladů. Ten, který se v této souvislosti nejvíce nabízí, je – samozřejmě – fotografie. Současně však: není „modernější“ technika zachycování aktuality, než právě fotografie (na jejímž základě jsme se postupně naučili vnímat i film i televizi, i když zde jsou asi ve hře vztahy mnohem složitější). Zůstanu ale jen u fotografie. Ne nadarmo je nejoblíbenějším žánrem fotografie takzvaná „momentka“ – to je dokonce cosi, co vzniklo patrně jen dík fotografické technice.
A tedy, jak by se zdálo, právě zde snad můžeme hledat nějaké, poučení o aktualitě, o „teď“ a o moderním času. Dokonce lze snad i říci, že běžná fotografie je dílem moderního, chápání času jako podstatně historického. Neboť, většinou, ale nejčastěji právě na to se redukuje její funkce: slouží či, má sloužit zachovávání, uchovávání aktuálního. To znamená s každou fotografií, s každou „momentkou“, (a to i v případě
fotografií zcela banálních) je každodennost, všednost, obyčejnost (nic co by bezpodmínečně muselo být nějakým historickým mezníkem, svatba, vítězná branka atd.) povýšena na historickou a ještě přesněji řečeno: je potvrzen její historický význam. Jakmile je cokoli soukromého a zcela triviálního vyfotografováno (což ale na vyšší rovině obecnosti platí o každé vyfotografované události), dosvědčuje svou historičnost – a vlastně teprve potom se stává událostí. Jistě, snad by se něco podobného dalo říci i o psané historii, o záznamech, jenže písmo - na rozdíl od fotografie – přichází přece jen jaksi až potom, fatálně za aktualitou, zaostává.
Tedy máme „fotografii“, třeba úplně banální momentku. „Ted‘“ je vytrženo z nepřetržitosti, je jakoby zastaveno a zachyceno; nadále existuje jako takto zastavené. V každém z následujících, „teď“ svědčí o rozdílu předtím/potom, ale to také znamená:
ztrácí svou aktualitu. Je to „teď“, které není „teď“. I v tomto ohledu je každá fotografie, abych parafrázoval Rolanda Barthese, poněkud přízračná.
Vůbec teď nezáleží na tom, že fotografií zachycené „teď“ se postupem času, například právě teď, může ukázat banálním, směšným, zcela bezvýznamným: jeho význam spočívá prostě v tom, že zůstává. Kdyby to bylo možné, asi bychom – protože jsme historií posedlí - chtěli každé „teď“ zachovat tímto způsobem. Jenže tady se ukazují podivné paradoxy tohoto chápání času, pak bychom – protože i sama událost fotografování je akt, událost – museli uchovávat i toto zachovávání samo: fotografovat sebe, jak fotografujeme něco. A tak dále, in infinitum. Fotografie, která jako by dovolovala navracet se v čase k minulým aktualitám, svědčí nakonec o naprosté nezvratnosti času. Takže výsledek tohoto uvažování: „teď“ na fotografii vlastně uchováno jako minulé „teď“ není; je v každé z nastávajicích aktualit jiné, totiž vždy aktuální.
Tímto složitým způsobem chci naznačit nadmíru prostou zkušenost: stačí vejít do této zvláštní, dějící se trhliny „teď“ v nepřetržitosti času, abychom zjistili, že má nekonečnou hloubk a že každé „teď“ do. ní vlastně nezadržitelně uniká, takže prohlížíme–li si teď fotografii, propadáme se ve víru našich vlastních zmatků až kamsi ke svatému Augustinovi: „teď“ není, nebylo a nebude. Teď je aktuální i ne–aktuální současně.
A pak se vrací nezodpovězená původní otázka: jak uchopit, zastavit a ukázat „teď“?
Pak ale nezbývá; než podívat se jěště jednou, co vlastně na fotografii je (opakuji ještě jednou: fotografie mi zde slouží pouze jako příklad, nechci v žádném případě podávat nějakou vyčerpávající analýzu fotografie, dokonce ani o problém času tolik nejde;
jde přece o důvod, věcí neviditelných): co je na fotografii vyfotografováno, zachyceno – a jakoby zakonzervováno. Snadná odpověď: na rozdíl od „obrazu“ je tu zcela, jedinečné a neopakovatelné „teď“ .To se zdá být dost triviální zjištění. Skutečně je na fotografii „umrtveno“ nějaké teď – a nic víc?
Mohu si teď představit, že beru do ruky docela obyčejnou, docela banální fotografii, (a pro tento účel mi může stačit i běžná novinová fotografie). Poznávám, co je na ní, a říkám si: toto se stalo, takto to bylo. Fotografie by byla záznamem, (vyznačujícím se speciálními rysy, např. reportážní pravdivostí). A jako záznamem by nebyla víc než pomůckou chatrné paměti; nedávala by víc než opětné roz–poznání, připomenutí, eventuálně i zprávu o neviděném (o tom, co se stalo někde jinde, kde jsem nebyl a nebudu). Jenže – ale právě to je moment nejzajímavější, moment, který je předmětem mnoha výkladů od Waltera Benjamina přes Susanne Sonntag až po Rolanda Barthese – toto ani zdaleka není všechno. Ještě tu cosi zbývá. Známá či banální fotografie nás také může náhle, zčistajasna něčím zaujmout: detailem, atmosférou, postojem figury – to je zcela nevypočitatelné. To ale znamená, že na tomto „minulém“, někdejším „teď“, které vidím teď, vidím něco poprvé. A toto jakoby nové vidím až tehdy, když už ztratilo svou aktualitu. Pak je ovšem sám výraz „teď“ velmi mnohoznačný: na fotografii, kterou si teď prohlížím, je uchováno jakési minulé „teď“ (a to ovšem díky časovému posunu mezi oběma „teď“ vnímám jako „ztracené, pokud jde o jeho aktualitu“), avšak toto minulé „teď“ je teď jakoby prolomeno úplně jiným „teď“: tím, jež mne právě zaujalo, jež na sebe obrátilo mou pozornost – a k němuž se také vztahují ony – rovněž časové – charakteristiky „náhle“, „nepředvídatelně“ apod. A to, co teď budí pozornost, může být vnímáno teprve teď, když aktualita jeho zaznamenání minula. Nezbývá než konstatovat: toto docela kapriciózní, nevypočitatelné a náhlé „teď“ není nějaké „nové teď“ historického času. A ještě jinak: objevuje se sice v rámci moderního (historického) pojetí času, avšak. objevuje se v něm jako něco, co do něj vůbec nepatří. Ovšem bez tohoto pojetí, bez moderního chápání času by zůstalo skryto. Mimochodem řečeno: jen v tomto smyslu můžeme rozumně mluvit např. o „konci moderny“ a podobně; zároveň je patrné: že moderní doba je teď předtím, protože žijeme v nějakém potom, je nesmyslné tvrzení, poněvadž takový výrok stojí na půdě moderního pojetí času, jenž se uvnitř moderny stal problematickým.
Ale vraťme se k příkladu: toto jiné „teď“ objevujeme v rámci moderního pojetí času, vědí o něm i Bergson i Proust a Proust mu dokonce dává jméno – „bezděčná vzpomínka“. Walter Benjarnin jej pak analyzuje ve svých baudelairovských studiích.
Existuje psychologické vysvětlení: paměť (historická paměť) je nesmírně konzervativní, a poněvadž právě ona formuje naše očekávání, mnohé z toho, co „prožíváme“, nevnímáme, protože se do těchto očekávání nevejde – a tedy zůstává neviditelné (v aktualitě historického „teď“). Objevujeme je teprve ve vzpomínce – avšak zcela nahodile, právě „proti všemu očekávání“, když si zničehonic povšimneme stop tohoto.neprožitého minulého. Chci si něco (vím tedy, co) připamatovat, ale vzpomínka, která se vynoří, najednou tuto mou intenci přesáhne. A když už uvádím příklad fotografie, bylo by třeba rovněž říci, že ve fotografiii se skrývá cosi jako „optické nevědomí“: neviditelnost, jež se stává viditelnou (pokud vůbec) až potom a vždy až potom. Věc má ovšem rovněž další aspekty, které se týkají celého pojetí času, jehož modelem je historie. Toto náhlé, toto „nečekané“ totiž tuto historii popírá: nepřichází z historie, nýbrž vždy z toho, co se ocitlo vně historického času. Pokud je historický čas na straně koherence, souvislého vývoje, (historického vyprávění), pak toto náhlé „teď“ naopak akcentuje in–koherenci, zpřetrhání souvislostí. Není, nebylo a nebude jinak než jako toto náhlé, nevypočitatelné přicházející „teď“ (představme si, co bychom řekli takovému historickému vyprávění, které by tento moment chtělo vzít vážně; v historickém vyprávění takový moment nutně zmizí, je překryt vnitřní kauzalitou historie).
Dívám se na fotografii (opakuji: fotografie je zde pouze příklad) - a najednou vidím, že je „v“ ní něco, co se dívá na mne a překvapuje mne. Toto cosi (ať už se jeví jako cokoli) popírá historičnost času. Je to „teď“, které nikdy není moderní ve smyslu aktuality, protože nemá žádné předtím a potom. Předtím a potom jsou naopak určení, jež vzhledem k tomuto „teď“ nemají (teď) žádný smysl.
Zdá se tedy, že čas, který žijeme (a který je i pro nás převahou stále vnímán historicky), je jakoby skandován, frázován či dokonce ustavičně artikulován tímto popřením historičnosti času, touto téměř jeho destrukcí v jiném než aktuálním teď.
Jenže – není právě toto sama podmínka možnosti zkušenosti; není ;zkušenost“ jenom tam, kde ji vyvolal tento nekalkulovatelný náraz zcela jiného „teď“, takže máme dojem, že potom, co jsme takovou zkušenost „učinili“, už nic nebude jako předtím? A kdybychom toto vše vzali zcela vážně a radikálně, museli bychom říci, že čas je ustavičné začínání. To si ale vůbec (zatím) nedovedeme představit – a proto se raději držíme v bezpečí historického času.
Není ovšem na druhé straně zcela vyloučeno, že to, čemu říkáme čas (to, čeho modelem je pro nás historická souvislost mezi předtím a potom), je pouze prostředek,
jak tento základ veškeré možné zkušenosti eliminovat – eliminovat toto jiné než historický čas. Tedy prostředek, jak čas nevidět. Šeherezáda vykládá jeden příběh za druhým (příběh je modelový případ fungování historického času), ale její život je artikulován něčím úplně jiným; její vyprávění se toto „jiné“ ustavičně snaží odložit na nějaké „jindy“. Docela hezké podání toho, jak funguje historické pojetí času. Nicméně se chci ještě pokusit tuto úvahu trochu rozvést, byť je to pokus riskantní, protože by zjevně vyžadoval mnohem důkladnější způsob argumentace, než jsem schopen podat.
Samozřejmé, že toto jiné „teď“ je jako ono samo ne–reprezentovatelné (nejsou to ony boty na přezku, není to onen postoj figury, není to ono gesto, abych uvedl příklady toho, čím nás fotografie zničehonic upoutá a „zastaví“). Reprezentace by je totiž vždy učinila historickým, protože reprezentace je téměř totéž, co připodobnění něčeho neznámého něčemu již známému (známému právě z toho, co bylo „před tím“). Pokud se tedy viditelným má stát jiné „teď“, než historické, pak jenom jako to, co se v reprezentaci (skrze ni, přes ni) manifestuje – a přitom sám princip reprezentace problematizuje. Ještě jinak vyjádřeno: z hlediska reprezentace patří tento jiný než historický čas do sféry zcela, „abstraktního“. A naopak, z hlediska abstraktního se potom každý ne–abstraktní artefakt jeví jako historický či, „historizující“ – eliminující abstrakci jako svůj základ. Abstrakce (doufám, že je zřejmé, že tohoto termínu teď používám v co nejširším významu) je možná pouze v moderním čase. Samozřejmé, že zde hned narážíme na obtíž s používáním termínů, možná také, že ještě úplně nevíme, co všechno může výraz „abstrakce“ znamenat – protože ji stále vidíme moderníma očima. Avšak, abych uvedl alespoň jeden příklad, v každém ne–abstraktním obraze je vždy něco, co lze identifikovat, rozpoznat, něčemu připodobnit, takže ať jakkoli je ne–abstraktní artefakt jedinečný, vždy je v nějaké míře, zároveň i obecný (uvázlý v historickém čase). Abstrakce je z tohoto pohledu naopak radikální jedinečnost (snad přesnější by ovšem bylo říci: je mimo protiklad jedinečné/ obecné).
Ale totéž vlastně platí pro každý projekt, třeba už implikovaný v určitém artefaktu (světlo dopadající pootevřeným oknem, procházející hebrejským, písmem, "šumy", světlo hořící podivně barevným plamenem ve zvláštní konstelaci, připomínájící kosmický řád).
Dovolil bych si tedy trochu pozměnit téma, kolem něhož kroužím: radikálně neviditelné je důvodem věci viditelných.






Telepathic Body, 1997
Bohemiae Rosa pointAcademy Archives point

Miloš Šejn | Českých Bratří 312 | CZ-50601 Jičín | T +420 723 701 658 | milos [at-sign] sejn.cz

AllForWeb | © 2008 sejn