s e j n b o h e m i a e r o s a

S t u d n y / Z v o n y
pro údolí Sv. Prokopa v Praze
ideový návrh
6/2002

Údolí sv. Prokopa v Praze (dnes součást přírodního parku Prokopské a Dalejské údolí) je památným místem, jehož historii lze sledovat od nejvzdálenější minulosti, přes poutní tradici devatenáctého století až ke dnešním pokusům o rehabilitaci jeho duchovního potenciálu a přirozenosti. Velmi silný je tu krajinný vztah vody, skal a podzemí.

Z toho vychází i předkládaný projekt, jenž navrhuje zakomponovat do prostoru údolí sérii zvonic-studen.

V celém prostoru uvažovaného areálu navrhujeme vyhloubit řadu studen o různém průměru i hloubce, krytých jednoduchými mřížemi v úrovni terénu. Většina z nich bude obohacena uvnitř zavěšenými zvony, rovněž o různém průměru a ladění – v odlišných úrovních visících uvnitř nad vodní hladinou nebo výjimečně i nad obrubou studně. Tak bude vybudována rozptýlená soustava určitých zastavení s průhledy do země, vody i oblak. Naladěním každého ze zvonů na určitý tón a eventuelním společným rozezněním všech nebo jen některých zvonů (např. v pravé poledne…) se údolími rozezní vždy jiný zvukový akord. Zvukonosný charakter studně bude v přímé vazbě k jejímu založení i způsobu osazení zvonem. Klasické kopané studny o průměru 3 až 1 m s hloubkou od 3 do 7 metrů budou zvuk pohlcovat i vyzařovat zároveň, studny s charakterem vrtů o průměru od 30 do 10 cm a hloubce do 25 m budou působit jako vnitřní rezonátory zvuku. Jedině studny se zvony zavěšenými nad vnějším terénem budou v podstatě klasickými zvonicemi či zvoničkami.

Zvony, tvarově spojující tradici obrácených tibetských mís se středoevropským bicím hodinovým zvonem by měly být pevně ukotveny nebo propojeny s architekturou krycí mříže studny nebo s jejím ostěním a rozeznívány budou vnitřním či vnějším kladivem, iniciovaným elektricky nebo mechanicky. Zvony bude možné také rozeznít pouhým vhazováním darů-mincí do studní. Studny, kde zvon bude zavěšen nad nimi na principu klasické středověké zvononosné konstrukce, budou obsahovat zvony vyššího ladění, tvarově propojující tradici čínských zvonků ling s evropským kravským zvoncem a tradičním kostelním zvonem s pohyblivým srdcem. Rozeznívány budou provazem či elektricky.

Vodní hladiny některých studní budou pravděpodobně sníženy na potřebnou úroveň podzemními žlábky, ústícími ve svazích jako nové prameny. Zde samozřejmě vše záleží na konkrétních výběrech míst, jež jsou zatím v této fázi ještě otevřeny.

Dva zvony pro údolí sv. Prokopa,
horní pohyblivý zvon rozeznívaný zevnitř zavěšeným srdcem,
podzemní nepohyblivý zvon zapuštěný do studně, rozeznívaný vnějším kladivem

Studna se zvonem/mísou zapuštěným do studně, rozeznívaným vnějším kladivem

Studna na principu vrtu s vloženým zvonem/mísou

Studna/zvonice se zvononosnou konstrukcí a pohyblivým zvonem

Zvukonosný charakter studně bude v přímé vazbě k jejímu založení i způsobu osazení zvonem. Klasické kopané studny o průměru 3 až 1 m s hloubkou od 3 do 7 metrů budou zvuk pohlcovat i vyzařovat zároveň, studny s charakterem vrtů o průměru od 30 do 10 cm a hloubce do 25 m budou působit jako vnitřní rezonátory zvuku. Jedině studny se zvony zavěšenými nad vnějším terénem budou v podstatě klasickými zvonicemi či zvoničkami.

Příklad ladění osmi zvonů při použití E-dur/Dis-dur akordu ze Svěcení jara Igora Stravinského,
přepis před transformací do zvonařského ladění

Tvarová a rozměrová škála zvonů ve schematickém podání

Pohled na Prokopský kostelík v sedmdesátých letech 19. století podle kresby E. Chalupy. Vlevo dole stojí pověstná hospoda, zpočátku občerstvovna pro poutníky, později letní restaurace, pak jídelna lomařů. Dnes neexistuje. Od hospody vedla cesta k malému domku ve skále. Byla to jednak poustevna, jednak vchod do bývalé nejdelší jeskyně pražského okolí. Na kopci vidíte kostelík sv. Prokopa. Důležité je suché, pravděpodobně někdy protékané údolíčko, ve kterém tušíme občasný ponorný tok, o jehož existenci v jeskyni se zmiňuje několik pramenů. Jeskyně byla odlámána koncem století, v lomu vznikl vojenský objekt, kvůli kterému nechali vojáci strhnout i kostel.

V. Cílek, SPELEO 19, 1995, s. 36-37

Při vodě tam velmi jasné
nejtajnější svatyně,
vím já údolíčko krásné,
uprostřed jest jeskyně,
tam se schází mnoho lidu,
tam nebydlí žádný klam,
přátelství tam má své sídlo,
milostenko, pojďme tam.
Chtíc pobožnou, vroucnou býti
poustevnicí, dívko má,
i já tam chci s tebou jíti,
poustevníkem budu já.
Však já tam dva stánky krásné
pro nás oba vyhledám,
mají jako ráj být oba,
milostenko, pojďme tam.
V stříšce mechem obalené
bude zvonek viseti,
klekání tam bude denně
o poledni zvoniti.
A na obrostlém pahrbci
bude státi malý chrám,
tam se budem modlit vroucně,
milostenko, pojďme tam.
Andělé tam kuropění
s naším zpěvem spolčejí,
tam dlí pravé ukojení,
láska ta nejčistší,
v níž tam budeš přesvědčená,
tamť že není žádný klam,
nebudeš tam pomluvena,
milostenko, pojďme tam.
Když pak po modlitbě vroucí
knihu žalmů zavřeme,
do zahrádky milotvůrčí
ke své práci půjdeme,
netřeba nám mnoho míti
nebo polnost zdrávu nám,
já kopati a ty plíti,
milostenko, pojďme tam.
Všecko budem konat spolu,
celý den si pomáhat,
a když slavík píseň bolu
večer počne švihotat,
vkradu se pod tvé okénko,
dobrou noc ti zazpívám,
dobrou noc má holubinko,
milostenko, pojďme tam.
A když duše má se z těla
k stvořiteli vyvine,
jak když záře slunce stkvělá
v modro jasné rozplyne,
vij mně věnec z rozmarýny,
již jsem s tebou sázel sám,
věnec z rukou mé milenky,
milostenko, pojďme tam.

česká píseň z 19. století

Václav Řezníček, Naše zlatá matička, 1927
Příklad lidového popěvku, spojeného se Svatoprokopskou poutí koncem devatenáctého století

ZWON
sonus
zwonček na wodě
zwon ryby
zwonček neb sw. Jana kořenj

Josef Jungman, Slovník česko-německý, 1839

"...existuje pověra, že volání do studně
přivede duši zpět;
studně sahají hluboko do země…"
Akira Kurosawa, Akahige / Rudovous 1964

mš
16. 6. 2002