N ě k o l i k p o z n á m e k k e k r a j i n ě / R e m a r k s o n L a n d s c a p e
1997

Krajino! Bloudím opět skalami tvými…

Karel Hynek Mácha

Krajina Českého ráje s tajemnými zákoutími skalních bludišť, s tichými uzavřenými údolími, prosluněnými loukami i temnými zalesněnými hřebeny, oddělujícími lidská sídla, představuje svou zvláštní bohatostí a koncentrovaností jakousi modelovou krajinu a souhrn možností projevů země. Má své vrcholy i propasti, ale v lidském měřítku a uložitelné do srdce. A navíc: mnohými výhledy ukazuje cestu dál. Objevují se Krkonoše jako tajemná hradba, kde může končit svět, lze zahlédnout i táhlé nedozírné pláně se snovými vrcholky Českého středohoří. Je to svět uvnitř světa.

Již v polovině 19. století byla okouzlena charakterem této krajiny, soustředěné mezi města Turnov a Jičín, řada malířů, toužících bytostně po kontaktu se silnými místy.

Pro malíře, vycházející z romantického, stylizovaného snu o přirozenosti přírody, to samozřejmě nebyla jednoduchá cesta, a proto dnes na nás nejsilněji působí právě díla, která o tom vydávají svědectví, kde tušíme napětí mezi detailem procítěným tváří v tvář neuchopitelnosti hybné krajiny, žijící v čase, a mezi úsilím o její znovuoživení barevnou plochou obrazu - například v některých pracích Aloise Bubáka. Obdobné napětí obsahují i první fotografie této krajiny od Jindřicha Eckerta, kde navíc přistupuje účinnost vztahu mezi magií nastaveného zrcadla a poetickou silou vědeckého, geologicky zacíleného pohledu.

Krajina Českého ráje se však svou znakovou povahou uplatnila ve výtvarném umění i jako symbol rodného kraje, posilující národní sebevědomí v motivech přírodní a zároveň i lidskými zásahy dotvořené dominanty hradu Trosky či v motivech skalního města. V tom smyslu se objevují v díle Josefa Mánesa či Mikoláše Alše nebo později, v době válečných událostí následujícího století, u Františka Muziky, kdy skála se stává místem magického zrcadlení smrti a života.

Okouzlení a uhranutí touto krajinou se přenáší dnes i na nás. Krajina Českého ráje a její součást - historicky komponovaná krajina jičínské kotliny - je totiž ideálním místem pro spontánní prožití a hlubší pochopení archaických vztahů mezi člověkem a krajinou. Zároveň je to místo velmi charakteristické pro kombinaci architektury, krajiny a duchovní historie.

Již Bohuslav Balbín ve svých Miscellaneích roku 1679 obdivně popisuje velkorysost založení tzv. jičínské zahrady Valdštejnovy a dnes se právem jedná o vyhlášení celého komplexu národní kulturní památkou. V čem spočívá jedinečnost této historicky komponované krajiny?

Především jde o první raně barokní či pozdně manýristickou krajinnou kompozici takového rozsahu v Čechách. Albrecht z Valdštejna poté, co vybral Jičín za sídelní město svého frýdlantského panství, zde za pomoci svých architektů Andrea Spezzy (od roku 1625) a Nicoto Sebregondiho (po roce 1629) inicioval stavbu osově založené zahrady s oborou, pohledově i funkčně svázanou s budovami čestného dvora a loggie - salty terreny či přízemní síně. Zde se šlechtická společnost měla bavit, naslouchat hudbě a také - vizuálně komunikovat s okolím.

Druhou osou, kolmou na osu první, je právě lipové stromořadí, spojující vévodské město Jičín, loggii a Libosad (tak byla zahrada později nazvána) s kartuziánským klášterem ve Valdicích. Ten byl určen za místo panovníkova posledního odpočinku. Tato druhá osa tedy, ač vizuálně realizovaná, měla mít rovněž funkci mocensky ideovou.

Poté, co byl Valdštejn roku 1634 v Chebu zavražděn, práce postupně ustaly. Torzo původních architektonických záměrů, tvarování krajiny i půdorysná osnova celého komplexu jsou však natolik výrazné, že i dnes, kdy se celý areál jakoby navrací zpět k přírodě, stále jasně vystupují velkorysými tahy. Mimo vlastní budovu loggie a zbytky zděných ohrad s obdélnými výklenky jsou zachovány obvodové zdivo a klenební pasy grotty, zděné terasy při dvou zrcadlově založených rybnících, jež měly navazovat na labyrinty ze stříhaných dřevin. Jsou též patrné sypaná hráz velkého osového rybníka, návrší rondelu a stopy dalších pohledových os, vroubených lípami či pyramidálními duby, spojených se sekundárními vodními plochami. Napnklad linie hráze rybníka u myslivny, pohledově orientovaná přesně k vrcholu výrazného kopce Zebína, je příkladem práce architektů, těžících ještě z manýristických idejí propojenosti člověka a přírody.

Jako mnóhé italské zahrady z tohoto období má i areál valdštejnské komponované krajiny své jedinečné stavebně historické i krajinně morfologické souvislosti a osud. Povaha genia loci v okolí Jičína je dána již samotným utvářením jičínské kotliny, rámované na jihu Velišským hřbetem a na severu hřebenem Tábora s tušením Krkonoš. Mělká mísa, přecházející na západě do labyrintů Prachovských skal, je místem žilnatiny pramenišf řeky Cidliny a oblastí vnitřně soustředěných center s orientačními body vrcholů Veliše, Kumburku, Zebína, Železného či sv. Anny. Jičínská kotlina byla přitažlivá pro člověka od neolitu a v období raného středověku zde lze pravděpodobně hovořit o velmi pokročilém stupni humanizace krajiny. Vlastní valdštejnský koncept komponované krajiny, tedy Libosad a obora s loggií a lípami, je bravurním rozvinutím vztahů města Jičína k území valdického háje a rybniční soustavy Šibeňáku, doložených počátkem 15. století.

Pokud zdůrazníme vizuální koridor mezi Velišem, loggií, kartuziánským klášterem ve Valdicích, Kumburkem a Černou horou, pak je velmi zajímavé i jeho překřížení s rybniční soustavou Velkého Poráku, dnes již z velké části neexistující. Pokud bychom o tomto koridoru uvažovali jako o dráze koncentrované duchovní energie země, pak Jičínská kotlina může být interpretována jako silové pole, nabité významy uvnitř i vně. Významným přesahem mimo území kotliny je v tomto ohledu vizuální vztah mezi vrcholem Veliše (osídleným již od neolitu) a keltským sídlištěm u Markvartic, vizuální a sakrální vztah vázaný k východu Slunce v den jarní rovnodennosti.

Velmi zajímavou je také skutečnost, že v místě Velišského hřbetu, odkud z čedičové skalní trhliny máme archeologicky dokladovanou oběf zlatého lužického smotku (1000 př. n. I.), dochází mnohem později roku 1694 ke stavbě lorety jako místa spojeného s narozením Krista a kultem Panny Marie. Tato stavba nás již upozorňuje, že ani Valdštejnovou smrtí tvarování krajinného komplexu nekončí. Právě naopak. Manýristická osnova míst jasných a míst s tajemstvím je prorůstána organismem krajiny.

Na těchto proměnách se od konce 17. století do počátku 18. století podílejí jako stavebníci zejména Šlikové a Morzinové, později s úpravami Obory na Táboře v 19. století i Rohanové. Objevují se také nová jména umělců architektů - Jean Baptiste Mathey, Jan Blažej Santini-Aichl či Anselmo Martino Lurago.

Po obvodu Jičínské kotliny vyrůstá řada poutních kaplí, korunujících vrcholy kopců nebo uzavírajících hrdla údolí s prameny. Vznikají tak další dominanty, tíhnoucí ke světlu či ke zdrojům životodárných sil.

Zvláště vyznačována jsou také místa směřující ke skrytosti, přirozené jeskyně a rokle: pňpomeňme petroglyf s datací 1725 z třetí, nejhlubší úrovně Lachmanovy jeskyně v bludišti Babince v Prachovských skalách.

Takovýmto způsobem označené místo nalezneme i přímo na ose valdštejnského komplexu, v grottě. Manýristická jeskyně jako brána do podsvětí se stává místem meditace o smrti, poustevnou uprostřed záměrně zakonzervované zříceniny.

Grotta, původně projektovaná a budovaná zejména roku 1630 jako zcela zaklenutá prostora, uvnitř vyzdobená štukovými krápníky, zůstala přes veškerou snahu nedokončena, a přesto, v tomto stadiu torza, byla později příznačně na centrálním místě označena rytou datací 1692 a tedy zřejmě i chápána jako cílená zřícenina a jako poustevna. Tomu napovídají i dobové souvislosti s tehdy sílícím kultem eremitáží. Stavba, původně koncipovaná jinak, tak náhle hovoří novým jazykem. Záměrné trhliny ve zdivu působí jako okna do vnějšího prostoru zahrad a udivují nás technickou vyspělostí zdění, kvalitou malty i neobyčejnou citlivostí ke druhu použitého materiálu. Z bývalého renesančního lomu na Bradlci byl vytěžen podivuhodný pískovec, který v metamorfované zóně mezi permokarbonskými břidlicemi a výlevy čedičů hraje obrovskou paletou barev - od tónů bílých přes šedé a nažloutlé k barvám nafialovělým, žlutým a rudým. Všech těchto kvalit raně barokní stavebníci bravurně využili a pozdější preromantický osud stavby tyto kvality jen umocnil. Podobně jako romantičtí architekti v Anglii někdy učinili torza starších staveb, například středověkých katedrál, cílenou součástí úpravy krajiny, stejně tak jsme toho svědky zde. Je třeba s touto skutečností počítat a všechny tyto kvality zachovat (jakékoli úvahy o dostavbě grotty či poustevny jinak, než je přinesla dosavadní historie tvarování tohoto území, jsou nepřípustné a znamenaly by ochuzení, ne-li přímo likvidaci památky).

V současné době je krajina v okolí Jičína velmi originální drůzou, nesoucí výrazné stopy prehistoricky až raně historicky humanizované krajiny, stopy manýristické a raně barokní koncepce zahrady italského typu, stopy středoevropského vrcholně barokního způsobu jedinečné práce s krajinou, stopy historismu konce 18. a počátku 19. století a konečně stopy návratu místa samého k sobě s tendencemi k obnovování původních typů porostu, flóry a fauny.

Všechny tyto složky jsou nějak cenné, nejcennější je však jejich vzájemná souvztažnost. Získat náležitý obraz o vztazích uvnitř komponované krajiny s valdštejnskou loggií a Libosadem není tedy vůbec jednoduché. Vyžádá si spolupráci mnoha odborníků, rozsáhlý výzkum a konečně to nejtěžší, stanovení priorit případné obnovy. Jen tak bude možné zachovat a zároveň i zviditelnit mimořádnou hodnotu této památky jako kulturní odkaz příštím generacím.

Jen tehdy bude možné v této krajině také bloudit.

Výběr z literatury

J. Morávek - Z. Wirth: Waldštejnův Jičín. Praha 1946.

I. Kořán: Santini ve východních Čechách. Umění, 1974, s. 213-222.

J. K. Čeliš - M. Šejn: Valdštejnský krajinný projekt. Jičín 1622-1634. In: Sborník muzea v Chebu, 1983.

J. Muk a kol.: Jičín - Libosad. Stavebně historický průzkum. Pracovní zpráva. Praha 1993.

J. Waldhauser: Keltové na Jizeře a v Českém ráji. Mladá Boleslav 1996.

Miloš ŠEJN: Remarks on Landscape

Currently, the landscape around Jičín is a unique amalgamation with perceivable features of prehistoric or early-historic humanised landscape, with features of the Mannerism and Early Baroque concept of an Italianate garden, with features of unique central European advancedBaroque technique of working with landscape, with features of the historicism of the end of 18th and beginning of 19th centuries and, finally, with features of the site's return to itself with the tendency to renety the original flora and fauna.

Any of these components has some value. However, it is their mutual relationship that is the most valuable. Therefore, to achieve a proper notion of the relationship inside the composed landscape with the Wallenstein Loggia and Libosad is in no way easy. It will require the cooperation of many experts and extensive research, and the most crucial point will be to set priorities for its possible renewal. It is the only way to preserve and publicise the extraordinary value of this monument as the cultural heritage for the next generations.

Only then will it be possible for us to wander about this landscape. hz

Valdštejnská Loggie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína

Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 6. – 8. března 1997 v Jičíně

Z ČESKÉHO RÁJE A PODKRKONOŠÍ - supplementum 3

Semily 1997